Konkrétní situace

Děti se zlepší, jakmile se zlepší jejich rodiče
TO ZNAMENÁ
všechno v životě se zlepší, pokud se zlepšíte VY. A musíte se zlepšit dostatečně brzy, aby vaše děti ještě měly šanci se také změnit. A pokud máte nevycválané děti, nastal čas převzít za ně zodpovědnost. Nebývá to ovšem snadný proces.

"Starý zákon má pravdu: někdy padají hradby pouhým křikem. Ale pouhým křikem se nedá postavit nic." (Karel Čapek)

Vymezovat dětem hranice?

Hranice a pravidla vymezují prostor, jak u dospělého, tak u dítěte. Pro dítě jsou orientačními body, poskytují jistotu a bezpečí. Současně však dráždí fantazii, co se stane, když je překročíme. Podle daných pravidel je dítěti jasně dáno najevo, co se smí a co ne. Je mylné se domnívat, že dítě samo rozpozná, že se daná věc nesluší. Mnozí rodiče však chápou správnou výchovu jako absenci hranic a pravidel (vetšinou ti rodiče, kteří zažili velmi striktní výchovu). Děti pak více než kdy jindy hledají výrazné autority, podle kterých by se mohly orientovat a se kterými by se mohly přít a poměřovat. Velmi často se rodič schovává za vzletná slova, rozvláčná vysvětlování a nekonečné diskuse. Dítě na velké filozofické diskuse neumí reagovat a tudíž většinou nereaguje, rodič se pak velmi diví, protože vše tak pečlivě vysvětloval. 

Děti potřebují jasně čitelné a pevné osobnosti. Jsou poté ochotny se orientovat. Pokud cítí v dospělém nejistotu, testují a zjišťují, jak daleko mohou jít. Pevnost ale nemá nic společného s křikem, panovačností, fyzickým nebo psychickým násilím, zákazy a tresty. Rozumí se jí určitost v postojích a hlase, vnitřní klid, uvolněnost a vzájemná úcta. Současně také odvaha stát si za svým i třeba odvaha být nedokonalý. Dokonalost děti skličuje. Pokud ji rodič vyžaduje, vyrůstá dítě v permanentním stresu, který je základem pro vznik nemocí.

"No", vsvětluje devítiletý Roman, "když chci něco dostat, je to jednoduché, řeknu, že to všichni ve třídě mají a že se mnou si niko nehraje".

"Já taky", říká Kateřina, "můj táta je sice přísný, zakáže mi třeba televizi, když něco provedu, ale pak na to zapomene. Už rodiče ani neposlouchám, nikdy totiž nedodržují to, co říkají."

"Já když něco provedu, tak se mnou máme nemluví, jsem pro ni vzduch, nemluví se mnou třeba dva dny. Ale já mám ještě medvídka Míšu, tak mluvím s ním."

Motorická neobratnost

Čtyřletá Karolina je nápadná svou motorické neobratností. Pokud leze na židli, spadne. Není schopna se sama obléknout. Neumí držet rovnováhu ani běhat pozpátku. Karolina je tělesně a organicky v pořádku. Její motorická porucha a porucha vnímání jsou podmíněny kulturně, tzn. výchovou. Karolina matka je přepečlivá a velmi výkonná. Karolina často slýchá "dávej pozor, neskákej, počkej, až přijdu, neumaž se,...". Při všech pohybových aktivitách je matka přítomna a posyktuje okamžitou ochranu. Pokud prší nebo je zima, nesmí Karolina ven, aby neonemocněla. Matka ji chrání před všemi negativními vlivy. 

Poruchy pohybu mohou poukazovat na poruchu ve zpracování dráždění v centrálním nervovém systému, jsou zpracována nedostatečně nebo vůbec. Příznakem této poruchy může být porucha motoriky, agrese, podrážděnost, nesoustředěnost, nejistota, úzkost. Tyto poruchy mohou být důsledkem nedostatku pohybu, napjatých vztahů v rodině, dokonalých výchovných ideálů apod. 

Přehnaně ochranný výchovný styl brání zkušenosti s vlastním tělem. Karolina se rychle stává problémovýcm dítětem, aby se o ni musela matka starat ještě více. 

Karolina chce pomoci a odnáší šálek ze stolu. Matka to uvidí a křikne "Dávej pozor nebo to rozbiješ." Karolina se lekne, otočí se, škobrtne a šálek padá. "No vidíš, co jsem ti říkala.Ukaž udělám to sama." 

Děti mohou získat představu o věcech, pokud si je osahají. Když dítě jedná samo, zkouší své možnosti, získává seběvědomí. Věty "To ještě nezvládneš, to nedělej, na to jsi moc malý, nebuď tak odvážný,..." stavějí děti do role neschopné bytosti a zbavují je odvahy.

Agresivita u dětí

Dítě se agresivní nenarodí, ale agresivní chování si osvojí v rámci špatné výchovy nebo i z pouhého nezájmu rodičů. Agresivitia vzniká i degenerativními změnami v mozku, jejichž příčinnou je špatná strava, konkrétněji cukr, umělá barviva apod. Pokud vaše dítě má každý den sladké jídlo nebo nápoje, hranolky a uzeniny, není se čemu moc divit. Cukr u dětí je skutečně velká hrozba. Agresivita se také projevuje u dětí, jimž je dána naprostá volnost, nikdo jim nevytyčí pomyslné hranice.

Naprostá volnost

Důsledkem výchovy bez pravidel a hranic je dítě, které se stává postrachem doma, ve školce nebo škole. Chová se nesnesitelně, jedná asociálně a bez ohledu na ztráty, poškození a zranění. Platí pro ně jediné - prosadit vlastní potřeby. Styl absolutní volnosti ale ponechává dítě o samotě. To by však rádo někam patřilo, ale ve skupině neumí navazovat vztahy, což se projevuje i v dospělosti. Těmto dětem chybí vzory, podle kterých by se orientovaly. Absolutní volnost dítě intelektuálně a citově zatěžuje. Snaží se zaujmout agresivním a ničivým chování, kdy se jim alespoň někdo nějak věnuje. V dospělosti mají problémy s vlastní sebeúctou, rozhodností, nechtějí převzít zodpovědnost, touží všechny ovládat z pocize moci a síly.

Dítě jako středobod všeho

Pokud svou roli rodiče splníte, děti vyrostou a opustí vás, aby štastně žili svůj vlastní život. Až tento slavný den nastene, zůstanete doma pouze s partnerem a zjistíte, že ho vlastně neznáte. Všechen čas a energii jste obětovali svému dítěti, vždyť to se přece musí. Začínají hádky, nemáte s partnerem žádné společné téma kromě dětí. To už se ale stalo minulostí. Nemáte společné koníčky, nebyl na ně čas. Stávají se z vás nepřátelské a zatrpklé osoby. To je obrovská škoda. Dítě se narodí do rodiny a mělo by do ní zapadnout, není důvod vše měnit a obětovat se. Rodiče musí mít prostor také pro sebe navzájem, pro své přátele a koníčky. 

Chodí děti ven za každého počasí?

"Máme toho opravdu hodně", vypráví paní Zelená. "Ráno téměř nestíháme, snídaně jsme už dávno vynechali, já si dám kafe v práci a děti mají svačinu ve škole. Odpoledne honem vyzvednout děti, nakoupit, úkoly a nachystat večeři. Není to snadné. Karolinka je ochotna sníst jen kaše nebo jogurt. Petříček si dá naštěstí s manželem něco z ledničky. Potom děti mohou na počítač. Musí se to přece v dnešní době naučit! Týden uteče ani nevíme jak. V neděli si chceme chvíli odpočinout. Jdeme do centra, děti si hrají v kuličkách a my s manželem máme alespoň chvíli na kávičku. Akorát, že jsme pořád nemocní, zase ta antibiotika nezabrala. To nevadí, máme teď novou lékařku, ta nám dala něco super moderního. Potřebujeme stihnout školu, nákupy, televizi. Ale lékařka povídá něco o životním stylu a obezitě. Vůbec nechápe, kolik toho máme. Musíme se poohlédnou po nové."

Máme doma malého tyrana

Stane se, že rodiče jsou naprosto zotročeni vlastním dítětem, jsou vyčerpaní, nefunguje ani pochvala ani pokárání. Kde se vzalo panovačné dítě. Nikdy v historii jich nebylo tolik, co v dnešní moderní době. V době, kdy to co se dá změřit a spočítat je důležitějsí než ideály. Padají termíny jako poruchy soustředěnosti, ADHD, autismus. Děti nechtějí jíst, jsou neklidné. Jejich nároky jsou bezedné. Vzdávají věci, které se jim nepovedou napoprvé. Nejsou ochotni akceptovat prohru při hře. Jako mladiství šikanují svě rodiče. Ti se snaží, už přece vychovali dvě děti, jak to, že stejná pravidla na to třetí neplatí? Faktorů může být nespočet, ale jeden stojí za zmínku. Ve vývoji u dítěte nastává okamžik, kdy pochopí, že se mu dospělí snaží přizpůsobit. Pokud tuto chvíli rodič nepozná nebo zanedbá, dítě ji využije pro sebe a velmi rychle se naučí, že ono je přece středem světa. A pak už je to jen boj na obou stranách. Přičin je však více, pokud máte doma malého tyrana, zkuste prolistovat knihu Malý tyran od Jiřiny Prekopvé. 

Oceňujte snahu, ne dosažené výsledeky

Třicetiletý výzkum poukazuje na jednu důležitou věc. Poměrně velká chyba může být způsob, jakým dítě chválíte. To, co oceňujete, vnímá dítě jako úspěch. Tady dělají rodiče chybu. Chybu, která vede k tomu, že bystré dítě je smutné a nenávidí učení.

Petrovi rodiče byli na syna pyšní. Vždy, když zvládl matematický test nebo diktát, říkali mu: „Jsi tak inteligentní, jsme na tebe tak pyšní. Jsi tak chytrý.“ Petr byl velmi bystrý, nemusel se učit, tedy na základní škole nemusel. Na střední škole už to bylo třeba, ale Petr to vlastně neuměl, selhal. Ale jak to? Vždyť je tak inteligentní. A jeho rodiče mu to vždy říkali. A nyní poprvé neudělal test. Znamená to tedy, že není inteligentní. To ovšem není pravda, Petr jen neuměl překonat překážku. Nikdy nemusel. A místo toho, aby to viděl jako příležitost ke zlepšení, přestal se úplně snažit. Střední školu vzdal. Rodiče byli zoufalí.

Jak tedy chválit. Vždy chvalte za snahu, za to, co pro ten výsledek bylo třeba udělat. Nechvalte výsledek samotný. Děti chválené za snahu dokončí o 50% těžkých matematických problémů více než děti chválené za inteligenci. Takové děti berou chybu jako výzvu ke zlepšení, daří se jim lépe v dospělosti, umí překonávat překážky, nehroutí se, nejsou úzkostní, nepropadají depresím.